Selský stav v českých dějinách
Sedláci měli pro společnost tradičně velký význam. Zemědělstvím se zabývala většina obyvatelstva, teprve na něj se vázala další povolání provozovaná na venkově – řemeslo, obchod a správa. Selský grunt se dědil po staletí – z otce na syna.
Vztah k půdě, gruntu a rodnému kraji patřil k základním znakům selství. Svoboda selského stavu byla posílena roku 1848, kdy se v českých zemích zrušila robota. Sedlák se tak stal skutečným vlastníkem své půdy, svého statku. Ve venkovské pospolitosti, značně sociálně rozrůzněné, měl hlavní slovo. Panovalo přesvědčení, že praktické změny k lepšímu a spravedlivějšímu řádu lze provést bez násilností a bouří, trpělivou prací a vírou v Boha.
Osvícený sedlák hospodařil pomocí moderních technologií, podporoval rozvoj družstevnictví a bohatý spolkový život. Věděl, co znamená příroda a počasí pro zemědělskou práci, pro její klidný průběh a zdárný výsledek. Věděl, že po tučných letech přicházejí léta hubená, že tomu ani jinak být nemůže, že s tím musí počítat a být na to připraven. Sedlák, který uměl hospodařit, mohl i zbohatnout. Práce na statku ale byla především obrovská dřina, od slunka do slunka, ale na svém.
Sedlák býval svobodný člověk. Poměry se zásadně změnily za nacistické okupace a v komunistickém Československu, kdy celé sociální vrstvě sedláků hrozila likvidace. Jejich trpké osudy se střetávaly s nezájmem a stále k nim zůstáváme přezíravě neteční. O vytrvalosti a houževnatosti sedláků však svědčí, že po několika dekádách útlaku je můžeme v českých vesnicích najít do dnešních dní.
Věříme, že i moderní společnost, v níž se zemědělstvím živí zlomek společnosti, velmi potřebuje udržet vztah k hodnotám, které provázejí obživu ve spolupráci s přírodou. Selský stav byl vždy jejich hlavním nositelem. Tato výstava má pomoci porozumět, jak došlo k drastickému oslabení této sociální skupiny. Bylo by velikou ztrátou pro českou společnost jako celek, kdyby zapomněla na zkušenosti a hodnoty, k nimž se sedláci vždy hlásili.